Oblasti dobré praxe

Metodická setkání jsou zásadní pro stabilitu poradenských pracovníků

Metodická setkání představovala v Ostravě platformu školních psychologů, speciálních pedagogů, výchovných poradců i metodiků prevence. Účastníci na nich diskutovali o různých tématech problémů dětí, a tím docházelo k postupnému sjednocování systému poradenství na základních školách a také na později přizvaných mateřských školách.

„Pro školní psychology a speciální pedagogy jsou ideální časy metodických setkání kterýkoliv den dopoledne, protože mohou absentovat ve škole. Odpoledne už jsou pro ně těžké, protože mají reedukace, individuální práce s dětmi a podobně. Zatímco pro pedagogy z mateřských škol je nejoptimálnější čas mezi jedenáctou a půl čtvrtou, a to z toho důvodu, že dopoledne stihnou aspoň ranní povinnosti nebo jdou do práce po obědě. To jsou na první pohled nuance, které je potřeba vnímat.“

Specifickým úkolem bylo najít pro takové setkávání vhodný čas. Nakonec se jednalo o jedno dopoledne jednou za měsíc. Školy se díky setkáním naučily uvažovat nad případy podobným způsobem. Velkým efektem také bylo, že pracovníci nefluktuovali a nemuseli se přesouvat mimo městský obvod.

Systematizace práce podpůrných pozic na školách

Podle Petra Niliuse je klíčovým cílem metodické práce vytváření koordinovaného a systematicky pracujícího poradenského systému v rámci základních a mateřských škol. Znamená to, že se nic neděje nahodile. Právě systematická práce je předpokladem získání důvěry a podpory vedení města (zřizovatele) i škol (ředitelů a vedení) v tom, že podpůrné pozice jsou potřeba a pro jejich činnost jsou potřeba finanční zdroje a právě metodické vedení (supervize, sdílení zkušeností, další vzdělávání).

Se systematizací souvisí odborné vedení odpovědným aktérem (v případě Ostravy jím byl Petr Nilius), který vedl jednotlivé aktivity pro stabilizaci systému. V Ostravě tak došlo například k:

• proškolení pedagogů ve vývojové psychopatologii (50–60 lidí první rok),
• vytvoření přehledu neziskových organizací, které mohou v intervencích podporovat školy nebo poradny,
• zavedení velkých poradenských rad pro setkání pracovníků všech školních poradenských pracovišť (předávání zkušeností, výhled na další rok),
• propojení poraden a škol prostřednictvím metodických setkání a následná systematizace této spolupráce do každodenní činnosti obou subjektů,
• zavedení systému sledování dat ve spolupráci se zřizovatelem (množství dětí s SVP, děti mimo vzdělávací proces, podíl odkladů apod.),
• hodnocení klimatu škol včetně dalších sociodemografických faktorů (např. zázemí dětí).

Samostatným tématem byla péče o profesní komunitu, aby měli lidé podmínky pro svoji práci. K tomu patřilo například řešení konfliktů pracovníků a ředitelů nebo řešení pocitů osamělosti v profesi (vyhoření). Součástí aktivity byla snaha, aby školské poradenské pracoviště fungovalo jako jeden tým. K tomu přispívají právě vedoucí pracovníci škol:

„Základní pilíř je metodická podpora školského managementu: ředitelů a jejich zástupců. Má to pravidelný rámec, běží každý měsíc. Je to na 2,5 hodiny čistého času. Cílem je probrat téma, který si oni vyprofilují dopředu a potom je nechat diskutovat. V podstatě je to forma laskavé intervize a sdílené praxe. Na začátku přišlo třeba osm ředitelů z 22, což je vlastně fenomenální úspěch.“

Další částí systému jsou intervize a supervize nabízející hlavně možnost osobnostního růstu. Fungují pro školní psychology i pro speciální pedagogy v pravidelný čas. Setkávání není postavené na přednáškách, ale spíše na kazuistických případech a jejich reflexi. Zároveň je to možnost pro sdílení dobré praxe a také pro provázení lidí poradenským procesem.

Algoritmus poskytování poradenské činnosti ve škole

Po zavedení poradenských pozic do škol se v Ostravě-Porubě soustředili na co nejefektivnější průchod dítěte tímto systémem. Zkušenosti ukázaly, že není žádoucí, aby žák po podezření na určitou diagnózu nebo poruchu učení vyhledával pomoc jinde než ve škole – přímo ve školním poradenském pracovišti (např. u klinického psychologa apod.), protože hrozí, že škola nedostane o situaci žáka informace a nemůže mu poté pomoci. V tomto ohledu museli být nejvíce informovaní učitelé na školách, aby věděli, jaký je tzv. algoritmus poskytování poradenské činnosti ve škole:

Algoritmus poskytování poradenské činnosti ve škole (P. Nilius):

1. Pedagog identifikuje problém
2. Kontaktuje školní poradenské pracoviště (ŠPP) = společné zvážení postupu
3. Pedagog informuje rodiče, odesílá do ŠPP
4. Představení ŠPP a jeho činnosti
5. Zisk informovaného souhlasu rodiče s plánem podpory
6. Pedagogická intervence ŠPP (pedagog, psycholog, speciální pedagog, sociální pedagog aj.)
7. Návrh řešení = plán podpory (možnost spolupráce se ŠPZ – tedy např. pedagogicko-psychologickou poradnou), návrh řešení sděluje pracovník ŠPP
8. Realizace plánu pedagogické podpory
9. Hodnocení po třech měsících – návrh úpravy (eventuálně tvorba individuálního vzdělávacího plánu v kontextu 2. až 5. stupně podpůrných opatření na základě doporučení ŠPZ – pokud existuje)
10. Zhodnocení účinnosti opatření po půl roce (včetně možnosti ukončení podpory)

V některých případech mohou vzniknout potíže se získáním informovaného souhlasu rodiče. Podle Niliuse může být důvodem nedostatek důvěry rodičů vůči škole, pokud byli dříve ve vzdělávání znevýhodňováni. Zde je potřeba postupně důvěru získat zpět a to prostřednictvím komunikace a budování vztahu s rodiči.

Podpora asistentů pedagoga díky vedení speciálním pedagogem a kontaktem s jeho prací

Koordinaci a možnosti vzdělávání asistentů pedagoga (AP) ve škole je dobré delegovat na jednu osobu. Nejvhodnější volbou je podle zkušeností z Ostravy speciální pedagog (popř. obecně vedoucí poradenského pracoviště ve škole), protože má informace o nastavení podpůrných opatření žáků (AP je mít nemusí). Vybraná osoba má poté činnost AP na starosti. Asistenti se k němu stahují pro radu a organizaci činností. Koordinátor asistentů má na starosti také navazování spolupráce mezi AP a učiteli. Asistentům je také dobré dát důvěru a zapojovat je do celého poradenského procesu ve smyslu přístupu k informacím o podpůrných opatřeních za účasti speciálního pedagoga a dodržení podmínek dodržení profesní etiky.

„My se snažíme asistenty podporovat tím, že jim popíšeme požadavky na jejich činnost a také informaci o tom, na koho se mohou obrátit. To je to nejvíc, co můžeme udělat na úrovni celku. Například když dostane asistent dítě s poruchou autistického spektra, ředitel nebo speciální pedagog by ho měl co nejdříve poslat na kurz o tom, co to znamená. Jaké má takové dítě specifika, potřeby a zároveň AP vést k tomu, že nejvíc odpovědí mu dají rodiče. Proto je důležité nastavit rámec komunikace s rodiči. To je nejčastější téma jak u asistentů, tak u pedagogů v mateřských školách.“

Správné fungování školního poradenství závisí na pravidelném setkávání

V Ostravě se jako nejdůležitější pro fungování školního poradenství ukázalo vzájemné setkávání pracovníků ve školách. Schůzky musí být pravidelné (1–2krát za měsíc) a zahrnují jak metodická setkání pro sdílení zkušeností, tak supervize pro rozbor případů a hledání cest z slepých uliček. Pro setkávání není důležité, aby jej vedl ten největší odborník. Jde spíše o koordinační činnost, která má mnoho výhod, jak potvrdil P. Nilius: „Dobrá praxe je v tom, dostat lidi na jedno místo. Nemusí to vést člověk s vyšší profesní odborností oproti těm lidem. Každý z pozvaných pracovníků toho ví hrozně moc, proto k rozvoji skupiny stačí někdo, kdo to svolá a má zkušenost s vedením takového setkání“.