Oblasti dobré praxe

Začít spolu aneb učení v souvislostech, v praxi a ve spolupráci s rodinou

Koncepce školy je založena na programu Začít spolu. Všechno, co se děti učí je propojeno s reálným životem a děti mají možnost si věci prakticky zkoušet. Zároveň se výuková témata soustředí na svět dětí. Patří sem zážitky ze života mimo školu a následné propojení s učivem: například v oblasti přírody.

„Děti dostanou námět a ten si jdou vyzkoušet. V rámci každé třídy existuje 11 center aktivit. Jsou to ohraničená místa v rámci třídy, do kterých jsou logicky uspořádané hračky a pomůcky dle typu činností, které tam probíhají (pozn. autora: Knihy a písmena, Domácnost, Manipulační a stolní hry, Pokusy a objevy, Voda a písek, Ateliér, Dílna, Kostky, Hudba, Pohyb, Dramatika.). Činnosti do center aktivit si vybírají děti – někde jsou déle a něco navštíví jen párkrát. Už tam se ukazuje centrum směřování dítěte. Někde se naučí jen základ a někde se toho naučí hodně, protože chce a baví ho to.“

Výuku dětí ovlivňuje také snaha o užší navázání vztahu s rodinou. Škola nabízí rodičům možnosti, jak se do života školy zapojit. Rodiče se zapojují v různé míře – někteří aktivně, jiní jsou pouhými pozorovateli. Výsledkem spolupráce jsou například návštěvy rodičů v zaměstnání nebo besedy ve školce. Tímto způsobem vzniká mezi rodinou a školou vztah založený na důvěře a otevřenosti.

Profesní rozvoj učitelů – plány profesního rozvoje, kompetenční rámec, supervize

Každá učitelka si tvoří na každý rok svůj plán profesního rozvoje, který se vyhodnocuje dvakrát do roka při pravidelných rozhovorech s ředitelkou. Probírá se profesní posun, budoucí cíle a očekávání. Učitelky si vybírají, v které z oblastí vidí výzvu a chtěli by v ní posunout své kompetence. Diskuze nad rozvojovými cíli probíhá ve spolupráci s ředitelkou, tudíž se pohled vedení protíná s pohledem učitelky, která pracuje ve třídě. Oblasti rozvoje jsou odvozené od materiálu Kompetentní učitel 21. století, který supluje dlouho neexistující kompetenční rámec učitele (pozn. autora: kompetenční rámec učitele nově vzniká na MŠMT).

„Zkušenější kolegyně nepotřebují řešit práci s dětmi a stačí jim forma sdílení a zabývají se třeba tím, jak dělat tripartity (učitel, rodič, dítě). Pak jsou tu nastupující kolegyně nebo ty, které se vrací po rodičovské dovolené. U nich jsme zjistili, že potřebují podobnou podporu jako začínající učitelky a potřebují provést znovu celým procesem, protože systém výuky v MŠ se posouvá. Může se stát, že po příchodu čekají něco jiného a proto jim dáváme podporu a jdou znovu do základních témat.“

V průběhu roku se odehrávají školení jednak podle potřeby vedení a jednak podle individuálních plánů učitelek. Při volbě směřování dalšího vzdělávání se vždy jedná o dialog mezi pedagogickým pracovníkem a ředitelkou: „Přijde mi důležité, že je tu jistota, že tu bude prostor pro sdílení. Mnohdy zaměstnanci na svých pracovištích sbírají odvahu, jestli s něčím přijít. Mně se osvědčilo, že když mají něco nepříjemného nebo něco potřebují, vytvořím jim příležitost sama. Může to dobře fungovat pro méně odvážné kolegyně,“ popisuje výhody pravidelných setkání ředitelka školy.

Nedílnou součástí profesního rozvoje jsou supervize odehrávající se jednou za dva měsíce. Na setkání se sejde tým celého pracoviště. Se supervizorkou a dětskou psycholožkou je prostor komunikovat výchovné situace ze tříd. Tímto způsobem se nejen řeší obtíže učitelů, ale také dochází ke vzájemnému učení díky sdílení zkušeností.